O projektu

1. Oldřich Menhart na kurzu
2. Oldřich Menhart v pracovně svého bytu v Nerudově ulici č. 44 v Praze na Malé Straně.

Oldřich Menhart se narodil 25. 6. 1897 v Praze v domě U Kalicha do rodiny zlatnického mistra Huberta Menharta. V letech 1911 až 1914 se vyučil sazečství v pražské tiskárně Politika. Po propuštění z armády a návratu z první světové války vydal v roce 1921 s Karlem Mrázkem dvoudílnou „První českou školu ornamentálního písma“. Roku 1922 nastoupil na místo faktora akcidenčního oddělení sazárny České grafické unie, pro kterou navrhl plakátové písmo, k jehož vydání nedošlo. V letech 1923–25 působil jako odborný učitel na typografické škole v Praze. Roku 1924 získal stipendium Národohospodářského ústavu při České akademii a odcestoval do Antverp, Paříže a Cronbergu, kde studoval typografii a písmařství. V říjnu 1924 byl jmenován faktorem Státní tiskárny v Praze a spolupracoval s Karlem Dyrynkem. Roku 1929 z vlastního rozhodnutí opustil Státní tiskárnu v Praze, aby mohl plně rozvíjet své tvůrčí schopnosti. V následujících letech působil jako samostatný kaligraf, písmař, knižní grafik a odborný publicista. V roce 1930 získal stipendium Spolku faktorů a svou praxi doplnil v Bauerově a také ve Stempelově písmolijně ve Frankfurtu nad Mohanem, u bratří Klingsporů v Offenbachu, v Paříži v Peignotově písmolijně a v Imprimerie Nationale.

1. Oldřich Menhart na zahájení své výstavy v Jindřichově Hradci, 1959.
2. Pracovní stůl Oldřicha Menharta v bytě v Nerudově ulici č. 44 v Praze na Malé Straně.

V prvním období své samostatné tvůrčí činnosti se věnoval převážně kaligrafii a tvorbě písma, později se zaměřil také na knižní typografii. Menhart byl první českým písmařem, jehož typografická písma pronikla na světový trh. Mezi lety 1929 až 1961 navrhl několik desítek původních typografických písem, z nichž většina byla úspěšně písmolijecky realizována nejprve v zahraničních a posléze i v domácích písmolijnách. Na základě hlubokého přesvědčení usiloval o obrodu umění kaligrafie jako východiska pro tvorbu typografického písma. Ve své tvorbě usiloval o dokonalost a ušlechtilost ve jménu převahy duchovní kultury nad technickou civilizací. Roku 1948 vystavoval samostatně v Praze ve výstavní síni Hollar, 1957 v Olomouci, 1958 v Brně a v Bratislavě, 1959 v Jindřichově Hradci. Názory a výsledky mnohaletého studia vývoje a tvorby písma publikoval v řadě odborných časopisů a knih. Napsal unikátní učebnice Nauka o písmu (1954) a Tvorba typografického písma (1957). Jeho celoživotní dílo bylo oceněno zlatou medailí na mezinárodní výstavě knižního umění IBA Lipsko (Internationale Buchkunst Ausstelung Leipzig) roku 1959 a řadou dalších vyznamenání. Oldřich Menhart zemřel dne 11. února 1962 ve svém bytě v Nerudově ulici 44 na Malé Straně v Praze.

Pečeť Oldřicha Menharta s monogramem.

Oldřichu Menhartovi a jeho dílu věnovala pozornost celá řada vynikajících odborníků – a to nejenom typografů, ale i literátů –, kteří jej často osobně znali a obdivovali. Existuje více textů, jež podávají přesvědčivé svědectví o Menhartově životě i o jeho díle. Mezi autory takových textů patřili např. Method Kaláb, Rudolf Hála, Emanuel Frynta ml., František Hrubín, Otto F. Babler, René Murat, Oldřich Hlavsa, František Muzika, Miroslav Bohatec, Karel Fabel a mnozí další. Uznání Menhartově písmařské tvorbě vyslovila také řada osobností ze zahraničí. Jak uvádí Paul Standard, jedním z nejvytrvalejších obdivovatelů díla Oldřicha Menharta byl Jan Tschichold, písmař a typograf světové pověsti a přísný kritik knižní úpravy 20. století. Také samotný Paul Standard se o úrovni Menhartovy práce na poli písmařství, kaligrafie i knižní grafiky vyjadřoval pouze v superlativech a neváhal jej řadit mezi nejpřednější písmaře dvacátého století. Krásu Menhartovy antikvy a kurzivy ocenili typologové Stanley Morrison, E. R. Weiss a A. A. M. Stols. Když Oldřich Menhart v Praze v únoru 1962 navždy opustil svůj pracovní stůl, ocenili vysoce jeho dílo také Hermann Zapf, Otto Hurm, Albert Kapr a mnozí další (v odborném časopisu Typografia 5/62, které bylo věnováno Menhartově památce).

Posbírané písmové vzorníky, vzácné tisky a bibliofilie nesloužily pouze k naší potěše, ale staly se nesmírně podstatným zdrojem pro kvalitní digitalizaci písem Oldřicha Menharta.

Menhartova typografická písma byla v někdejším Československu přítomna v sazárnách mnoha tiskáren. Patřila také k těm nemnoha písmům, která byla ve čtyřicátých až šedesátých letech 20. století vyráběna domácími písmolijnami – mj. Slévárnou písem v Praze, Státní tiskárnou v Praze a později národním podnikem Grafotechnou. Menhartova písma byla v praxi běžně užívána až do doby technologického zlomu, kdy v sedmdesátých letech 20. století klasickou kovovou sazbu postupně nahrazovala fotosazba. Po nástupu digitálních technologií v devadesátých letech 20. století nebylo pak dílo Oldřicha Menharta v domácím prostředí připomínáno téměř vůbec a jeho písma se prakticky přestala používat.

Obálka a vnitřní strany publikace Nauka o písmu, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1954.

Důvodů, proč se Menhartovi v našem prostředí od 90. let nevěnovala adekvátní pozornost, je více. Menhartova učebnice Nauka o písmu, sestavená pro potřebu středních výtvarných škol, způsobila, že několik generací grafiků a typografů písma Oldřicha Menharta nenávidělo a mnoho z nich jeho tvorbu pořád nemá příliš v oblibě. Navíc si s ním zahrála falešnou hru doba, ve které se jeho dílo uzavíralo. V Československu padesátých let 20. století byly tvary Menhartových písem, inspirované středověkými skripty, bohužel v souladu s tehdejším politickým režimem zdůrazňovaným vztahem k husitské tradici, a proto souzněly i s produkty socialistického realismu. V neposlední řadě, vinou nedostupností zahraničních písem, se jeho písma nadužívala, čímž se mnoha lidem vryla do paměti. Podívat se na Menhartovo dílo z dnešní perspektivy proto představovalo nemalou výzvu.

Hledání a nálezy z archivu a pozůstalosti Oldřicha Menharta.

Když jsme si v roce 2017 prohlíželi nezpracované materiály k dílu Oldřicha Menharta v archivu Knihovny Národního muzea v Praze, došlo nám, že již mnoho let dlužíme české typografii kvalitní digitalizaci jeho písem. S ambicí rozvinout plný potenciál jeho písmových návrhů jsme se rozhodli postupně digitalizovat všechny abecedy. Naši kolekci spouštíme s prvními pěti písmovými rodinami: Figural, Monument, Parlament, Unciála a Vajgar.

Oldřich Menhart uměl některá svá písma kaligrafovat rukou přesně tak, jak jsou typograficky realizována. Jeho abecedy neobsahují jedinou přímku, zato celou řadu invenčních tvarů i specifických detailů. Při pohledu na precizní provedení typografických kartiček (nedochovaly se žádné starší písmové skici) je s podivem, jak přesně a rychle, pouze na základě své kaligrafické dovednosti a typografického cítění, dokázal Menhart navrhovat tiskové abecedy, které se i po složitém rytí chovaly na stránce naprosto přirozeně a organicky. Menhart byl bez možnosti abecedy testovat a donekonečna ladit, jako můžeme dnes my, a přesto mu leckdy stačil „první pokus“. Nesnažili jsme se proto Menhartova písma vylepšit jinak než technicky. O to byla digitalizace náročnější. Náš přístup sice zůstal pietní, ale přinesl možnost nahlédnout Menhartovi „pod ruce“ a pochopit, byť přeneseně, spletitost jeho typografického uvažování. Toto výjimečné privilegium bylo naší hlavní motivací.

Četné korektury z let 2017–2022.

Děkujeme především Pavlu Menhartovi, bez nějž by náš projekt nešlo spustit. Velké díky patří Veronice Karfusové, Pavlu Muchkovi a Petru Maškovi z Knihovny národního muzea, bez jejichž pomoci bychom nedisponovali klíčovými materiály k digitalizaci. Rovněž děkujeme Petru Dvořáčkovi z Archivu Poslanecké sněmovny a také Pavlu Pohlreichovi z Národního technického muzea za objevy, které rozšířily naše dosavadní nálezy. Moc děkujeme Janu Solperovi za komentáře a poznámky k úpravě písem, Filipu Blažkovi za technickou supervizi fontů, a také Radku Sidunovi, Karlu Halounovi, Rostislavu Vaňkovi, Aleši Najbrtovi, Veronice Burian a Josému Scaglionemu za jejich cenné podněty. Děkujeme také Jaromíru Štouralovi za knihtiskové obtahy Menhartových písem z kas UMPRUM, Douglasi Arellanesovi za překlad do anglického jazyka, Petře Rabové za pomoc s editací českého textu a Janu Boreckému za programování mikrostránky.