Tiskové podklady pro štočky a realizovaný plakát s písmem Unciála podle návrhu Oldřicha Menharta k jeho první velké výstavě Písmařství a typografie v SČUG Hollar, 1948. Z pozůstalosti Oldřicha Menharta. Zdroj: Knihovna Národního muzea [1]

Koncem 19. století byla díky Edwardu Johnstonovi a dalším stoupencům tzv. obrody písma unciální forma písma znovuobjevena jako dokonalá forma rukopisného písma. Díky tomu se později některé modernizované formy unciál dostaly i do knihtisku. Unciální písma zaujala Oldřicha Menharta, který na základě jejich pečlivého studia připravil vlastní verzi unciálního typografického písma. V té době existovala pouze čtyři knihtisková unciální písma: Hammerschrift (Victor Hammer, Gebr. Klingspor, 1923), Peignot (A. M. Cassandre, Deberny & Peignot, 1937), Friar (F. W. Goudy, Goudy, 1937) a Libra (S. H. de Roos, Amsterdam Type Foundry, 1938). Dvě z nich vycházela z lokální rukopisné tradice, druhá dvě však byla doplněna kapitálkami, takže se jednalo spíše o moderní polounciály.

Dvě tvarové varianty unciálního písma, které byly předlohou pro písmo Česká unciála. Tabule z publikace O. Menhart: Nauka o písmu, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1954.

Oldřich Menhart byl na svou verzi unciálního písma po právu pyšný. Podařilo se mu mistrovským způsobem zkombinovat minuskové a verzálkové formy znaků, včetně těch, které v historických předlohách neexistovaly, tak aby byly dobře čitelné, logické a perfektně sladěné ve všech moderních jazycích. Česká unciála patří bezpochyby k těm nejzdařilejším a nejpřesvědčivějším pokusům o aktualizaci historické písmové formy.

Česká unciála v soudobém typografickém písmařství. Oldřich Menhart, vzorník písma, Státní tiskárna, Praha 1950. Zdroj: Knihovna Národního muzea [2]

1. Podklady pro digitalizaci písma: První zkušební tisky ruční sazby ve Státní tiskárně.
2. Zkušební tisky a justáže verze písma Grafotechny, n. p.
3. Nabídková karta
4. Propagační stránka z časopisu Typografia (no. 5/1962, vol. 65) a ukázka ze vzorníku Grafotechna, n. p. Zdroj: Knihovna Národního muzea [3]

Návrh České unciály byl dokončen v roce 1944. Písmo bylo realizováno v jednom stupni (10 bodů) ve slévárně písem Státní tiskárny v Praze na Malé Straně v letech 1948–1949. V roce 1953 rozšířila písmolijna Grafotechna, n. p., nabídku o velikosti 12, 14, 16, 20, 24 a 28 bodů. O kráse, výjimečnosti a nadčasovosti Menhartova designu není pochyb, Oldřichu Menhartovi se Unciálou dokonce podařilo vytvořit svébytný fenomén. V prostředí Československa se natolik vžila do místní kultury, že je neodmyslitelně spjatá nejen s dobou svého užívání, ale také s mnoha ikonickými místy a podniky. Díky tomu, že desítky horských hotelů, hradů a zámků, pivovarů či malých vináren používaly Menhartovu Unciálu, dá se říct, že v českém prostředí doslova zlidověla.

Reklamní pivní tácky pivovarů, restaurací a hotelů používající Menhartovu Unciálu a z ní různě odvozené tvary. 50–90. léta 20. století.

Unciála byla v pořadí třetí písmo, na kterém jsme začali pracovat, a to v září 2021. Nepodařilo se nám dohledat kresebné kartičky v Národním muzeu ani v dalších archivech, je tedy pravděpodobné, že se vůbec nedochovaly. Po vzoru Figuralu jsme toužili po co nejpřesnější a nejostřejší kresbě. Tou se nakonec stala reprodukce České unciály na zadní straně časopisu Typografia 5/62. Rovněž se nám do rukou dostal velmi kvalitní obtah ze zkušebních tisků. Dále jsme disponovali vzorníkem původního písma ze Státní tiskárny z roku 1950 a vzorníkem všech tiskových typů Grafotechny. Výšku písmen jsme určili porovnáním stejné tiskové velikosti (24 bodů) realizovaných písem ve vzornících Grafotechny – Unciály a Figuralu. Po nastavení horizontální metriky jsme obkreslili autentickou verzi i se všemi chybami v reprodukci. Příjemně nás překvapilo, jak dobře na první pohled digitalizovaná verze působí.

První digitální překres znakové sady podle původního obtahu. Tuto verzi nazýváme „autentická“, je bez jakýchkoliv našich zásahů.

Tuto první verzi jsme ihned začali opravovat odstraňováním závad (chybně odryté „g“), dále jsme vyřešili poskakování znaků na účaří, kompenzovali chybějící přesahy a sjednotili zakončení tahů i kolísající síly dříků. Výrazně jsme zmenšili písmeno „s“, jehož výška se ve vzorníku Grafotechny liší. Doplnili jsme celou sadu akcentů a interpunkčních znamének podle původního Menhartova návrhu. Zde je důležité zmínit, že Menhartovo řešení akcentů Unciály je obzvláště pozoruhodné, neboť neexistuje jediná historická předloha, podle které by se při jejich tvorbě mohl řídit, jeho návrh tak byl zcela původní. My jsme akcenty umístili blíže k tělu písmene a ztmavili je. Zvětšili jsme také tečky nad „i“ a „j“. Navrhli jsme také několik nových symbolů „&“ v přesvědčení, že pro akcidenční sazbu a tvorbu značek se jistě budou hodit.

Série korektur písma Unciála zanášených do autentické verze.

Porovnání znaků autentické verze (černě) a obrysů finálního fontu.

Připravenou titulkovou Unciálu jsme porovnali s otisky sazby v nejmenší velikosti. Protože se vysoce kontrastní kresba titulkové verze četla v malých stupních o poznání hůře, rozhodli jsme se vytvořit druhý optický stupeň pro textové velikosti. Tato verze má snížený kontrast, obvodovou křivku více zaoblenou a o něco silnější. Rádius serifů a ostrých rohů je výrazně tupější. Při překreslování jsme řešili, zda sjednotit, nebo ponechat rozdíly ukončení spodních přetahů, které v obou realizovaných verzích končí odlišně, a tvary trojúhelníkových serifů u „v“, „w“, „r“ a „b“, jež byly menší, takže znaky působily kulatější a opticky zalitější (1). Kresebné odlišnosti a drobné nuance jsme se však snažili vyřešit jako při tvorbě malých stupňů pro Figural a zohlednit je při úpravách pro tento textový stupeň. Pro lepší rytmus jsme ještě stáhli výraznou šířku některých znaků („n“, „z“ a „t“) a vytvořili celou řadu ligatur a kontextových znaků, které umožňují vyrovnat příliš široké proporce konkrétních dvojic písmen („aa“, „tt“, „zy“ apod.). Jako poslední jsme u textové varianty mírně rozšířili metriku, a naopak ji jemně stáhli u titulkové verze.

Krajní řezy Grand a Petit pro rozdílné velikosti použití. Řez Petit má navíc volnější metriku.

Menhartovu Unciálu si typograf Otakar Karlas zvolil pro návrh edice poštovních známek „Rotunda sv. Václava v Praze“. Hned první použití digitalizované Unciály však ukázalo limity dané charakterem samotného unciálního typu písma. Nápis „Česká republika“ jí nelze napsat pravopisně správně s počátečním velkým písmenem. Toto omezení Otakar vyřešil tím, že znak „č“ mírně zvětšil a upravil jeho duktus. Zpětně jsme si uvědomili, že s takovými zásahy do písma jsme se setkávali v různých dobových realizacích poměrně často. Výtvarníci si chybějící verzálky ve jménech nebo na začátku vět upravovali podle vlastní fantazie, což často vůbec nekorespondovalo s tímto písmovým typem.

Detail of the postage stamp “Rotunda sv. Václava v Praze [St. Wenceslas’ Rotunda in Prague] with a depiction of the original tile with a gryphon and the new Unciála font.

Z profesionální zvědavosti jsme se tedy rozhodli zkusit do unciálního písma doplnit sadu iniciál. Sice s vědomím, že postupujeme přesně proti Menhartově ideji vytvořit dokonalou unciální abecedu, ale s ohledem na uživatelský komfort a hlavně s cílem omezit možné „autorské úpravy“ tohoto písma.

Verzálkové znaky písma BC Unciála ve všech třech optických řezech.

Nakreslili jsme první tvary verzálek, které vycházely z různých Menhartových nápisů vytvořených pro značky a monogramy. Našim záměrem bylo, aby verzálky pouze necitovaly minuskové tvary, ale aby měly pokud možno vlastní charakter. Kromě několika znaků teď představují minusky a verzálky dvě odlišné tvarové sady. Nejvýrazněji je to patrné z verzálek „E, F, D, M, T“ nebo úplně jednoduchého „I“, které je takto řešeno pro snadnější rozpoznatelnost mezi podobnými znaky „I, L, i, l“ a oběma variantami číslice 1. Původně jsme nové verzálky chtěli ve znakové sadě skrýt a umožnit k nim přístup pouze zkušeným uživatelům. Nakonec jsme se však rozhodli je přiznat a usadit na pozice verzálek.

Tři rozdílné ukázky Unciály v textu. Zleva unciální „pravá“ minusková sazba, dále použití verzálek na pozici iniciál a poslední čistě „falešná“ verzálková sazba.

Jako poslední jsme řešili otázku, kolik stylů by mělo vzniknout a jak by se měla Unciála správně jmenovat. Po konzultacích s typografem Filipem Blažkem jsme písmo pokusně rozdělili do několika samostatných rodin – verzálkové, unciální a bikamerální (tyto varianty nás dokonce vybízely k nestandardnímu pojmenování jako Modern, Pseudo, Bizzare, Fake, Matured, Aged atd.). Nicméně mnohost řezů a nejasná orientace v jejich pojmenování i užívání nás vedla k tomu, že jsme celou znakovou sadu Unciály nechali v jedné sadě ve třech optických stylech – Grand, Regular a Petit. Pokud bude někdo chtít sázet text skutečnou unciálou, stačí, když celý text převede do minusek. Menhartův původní přívlastek „Česká“ jsme vypustili z důvodu výslovnosti a nemožnosti používat všechny akcentované znaky v názvech fontů.

BC Unciála je k dispozici také ve variabilním formátu využívajícím osu Optical Size, takže se podle sazební velikosti automaticky mění optická velikost písma.

Kompletní znaková sada písma BC Unciála. Černě vyznačené jsou původní znaky, které navrhl Oldřich Menhart. Červené znaky jsou nově vzniklé.

Poznámky:

1) Porovnáním desetistupňové verze písma vydané původně v roce 1948 Státní tiskárnou a stejné velikosti z Grafotechny, n. p., jsme zjistili, že se obě verze v drobných detailech liší. Kromě zmíněných ukončení spodních přetahů je nejvýraznější rozdíl ve tvarování znaku „f“.

Zdroje:

[1] Knihovna NM, odd. knižní kultury, fond Typografika, inv. č. TYPO Menhart 68-1_1, TYPO Menhart 68-2_1, TYPO Menhart 68-3_1, typografie: Česká unciála, 1948.

[2] Knihovna NM, odd. knižní kultury, fond Typografika, inv. č. TYPO Menhart 69-1_1; TYPO Menhart 69-1_3; TYPO Menhart 69-1_5; typografie: Česká unciála, 1950.

[3] Knihovna NM, odd. knižní kultury, fond Typografika, inv. č. TYPO Menhart 65_1; TYPO Menhart 64_1; TYPO Menhart 66-1_1; TYPO Menhart 73_1; TYPO Menhart 70_006; typografie: Česká unciála, 40. a 50. léta 20. století.